Spirála mlčení

Z Encyklopedie lingvistiky
Přejít na: navigace, hledání


Spirála mlčení je koncept vysvětlující vliv veřejného mínění na chování jedinců ve společnosti. Podle tohoto konceptu lidé neustále sledují tzv. názorové klima ve společnosti, a pokud zastávají menšinový názor, který neodpovídá většinovému mínění společnosti, ze strachu z izolace ho raději nevyjadřují. To vede k ještě větší marginalizaci tohoto názoru a k tomu, že i další jeho zastánci mlčí. Tímto způsobem se roztáčí pomyslná spirála mlčení, která pomáhá udržovat hegemonii dominantních názorů.
Koncept spirály mlčení, který vymezila v 70. letech 20. století německá badatelka Elisabeth Noelle-Neumannová, spadá do tzv. třetí fáze teorií o účincích médií (viz McQuail 2009, 362), ale předznamenává již etapu konstruktivistického nahlížení na fungování médií ve společnosti.

Obsah

Obecná charakteristika pojmu

Koncept spirály mlčení vysvětluje utváření veřejného mínění a vliv médií na tento proces. Především popisuje, jak veřejné mínění působí na jedince ve společnosti a ovlivňuje jeho ne/ochotu vyjadřovat a veřejně zastávat vlastní názory a tím způsobuje snižování významu nedominantních názorů ve společnosti a posilování těch dominantních. K vysvětlení celého procesu používá autorka teorie Elisabeth Noelle-Neumannová pojmy spirála mlčení, veřejné mínění, názorové klima, případně též model spirály, proces spirály a hypotéza mlčení (Reifová 2004, 231).
Zdrojem veřejného mínění je podle této teorie jednak přímé pozorování světa, které každý jedinec nepřetržitě provádí, jednak konzumace obsahů masových médií. Těmito dvěma procesy získává jedinec informace o tom, které názory jsou ve společnosti (přinejmenším zdánlivě) většinové a které menšinové. Lidé takto vnímají jakési názorové klima (Meinungsklima) doby, tedy společenské představy o tom, které názory jsou obecně přijímané jako správné či vhodné. Na jedince tak působí silný tlak ke konformitě, respektive jeho vlastní neustálý strach z izolace (Izolationsfrucht).
Na základě toho, zda se názorové klima shoduje s názorem jedince či nikoli, se pak tento rozhoduje o tom, jestli je ochoten svůj názor vyjádřit veřejně. Pokud svůj názor (na základě pozorování okolí a masových médií) považuje za menšinový, narůstá u něj strach z izolace a klesá ochota svůj názor veřejně vyjádřit a hájit. Tím se roztáčí tzv. spirála mlčení, marginální názory nejsou prezentovány a zdají se tak být zastoupeny ve společnosti ještě méně, než ve skutečnosti jsou, což vede k mlčení dalších zastánců těchto názorů. Zastánci většinových názorů se naopak izolace bát nemusejí a své názory veřejně vyjadřují, čímž se tyto názory zdají být ve společnosti zastoupené ještě více, než tomu doopravdy je. Výsledkem procesu spirály mlčení je pak izolace menšinových názorů a naopak růst těch většinových. Veřejné mínění tak lze vnímat spíše jako mínění zveřejněné než jako skutečný odraz rozložení názorů ve společnosti (Reifová 2004, 145). Vyjadřování názorů a utváření názorového klimatu se přitom neomezuje jen na mluvení a mlčení, spadají sem i neverbální prostředky (jednání, oblečení, odznaky různých hnutí ap.).
Podle Šubrta (1998, 38) tedy spirála mlčení není způsobena reálným poměrem názorů ve společnosti, ale domněnkami lidí o podobě tohoto poměru. Nejde o prosté podlehnutí všeobecnému většinovému názoru, ale o orientaci podle názorového klimatu příslušné společenské skupiny či vrstvy. Jinými slovy – jedinec se názorově přizpůsobuje sociální skupině, ke které náleží a v níž (resp. od níž) nechce být izolován.
Jako jednoduchý příklad spirály mlčení nabízí Šubrt (1998, 39) příběh z pohádky Císařovy nové šaty , v níž se dlouho nikdo neodváží nahlas říct, že císař je nahý, přestože si to všichni myslí. Jenže nevědí, že si to myslí i ostatní; naopak věří, že všichni ostatní šaty vidí a jen oni jsou se svým názorem sami.

Spirála mlčení jako sociální proces

Z hlediska psychologie jde o proces sociální adaptace, o snahu splynout s davem coby obranu proti izolaci či opovržení (Vybíral 2005, 169–170). Ve svém důsledku tak spirála mlčení vede k nivelizaci názorů (pravděpodobně však jen zdánlivé, neboť marginální názory ve společnosti existují i nadále, přestože nejsou vyslovovány a zveřejňovány). Noelle-Neumannová ve své teorii odkazuje na Alexise de Tocqueville, který upozorňuje na fakt, že „lidé se více bojí být výjimeční než se mýlit“ (cit. podle Šubrt 1998, 38).

Dle McQuaila (2002, 394) lze fungování spirály mlčení stručně popsat čtyřmi body:

  1. společnost hrozí těm, kteří se odlišují, izolací;
  2. jedinec prožívá stálý strach z izolace;
  3. strach z izolace nutí jedince neustále pozorovat a vyhodnocovat názorové klima skrze pozorování svého okolí, interpersonální komunikaci a sledování obsahu masových médií;
  4. toto pozorování a jeho výsledky pak ovlivňují jednání jedince a jeho ne/ochotu vyjadřovat názory.

Teorie samozřejmě počítá i s tím, že někteří lidé spirále mlčení nepodléhají. Noelle Neumannová jmenuje například avantgardisty či lidi na okraji společnosti, kteří se izolace již nebojí, popř. tvrdé opoziční jádro, které s izolací počítá.

V intencích mediálních studií spadá teorie spirály mlčení do neplánových účinků médií, úzce souvisí se sociální kontrolou, enkulturací, kultivačním procesem a obecně s konstruktivistickým pojetím vztahu médií a reality (srovnej McQuail 2002, 394–395; Reifová 2004, 211–213).

Vznik teorie spirály mlčení

Jak už bylo uvedeno, autorkou spirály mlčení je německá badatelka Elizabeth Noelle- -Neumannová. Svou teorii poprvé vymezila ve stati „Kumulation, Konsonanz und Öffentlichkeitseffekt. Ein neuer Ansatz zur Analyse der Wirkung der Massenmedien“ v časopise Publizistik v roce 1973 (Reifová 2004, 231).
Noelle-Neumannová spirálu mlčení formulovala v období, kdy Thomas Berger a Peter Luckmann představili svou teorii sociální konstrukce reality (1966), Louis Althusser popsal procesy udržující dominantní ideologii a pozici médií v ideologických státních aparátech (1971) a svou činnost zahájilo birminghamské Centrum pro současná kulturální studia (Centre for Contemporary Cultural Studies), které se začalo věnovat i způsobům šíření ideologie za pomoci masových médií a populární kultury. Nejen v důsledku těchto událostí se pozornost v oblasti mediálních studií obrátila ke kvalitativním analýzám působení médií na společnost, k jejich roli v procesu sociální kontroly, ovlivňování názorů jedinců a k dlouhodobým a nepřímým účinkům médií na společnost a jedince obecně – kam spadá právě i teorie spirály mlčení. Sama Noelle-Neumannová podle McQuaila (2009, 473) přišla s požadavkem návratu k teorii mocných masových médií.
Koncept spirály mlčení tak navazuje jednak na kritickou teorii médií (podobnost lze spatřovat v prvku unifikace jedinců a názorů ve společnosti), jednak na konstruktivismus v mezích sociální i mediální konstrukce reality (reakce jedinců na /domnělé/ názorové klima společnosti). Teorie a výzkumy této etapy se zaměřují na dlouhodobé nepřímé změny způsobované médii, od behaviorismu přecházejí k působení médií v kontextu, ke kolektivním a nevědomým dopadům médií na společnost a její členy.

Souvislost s dalšími teoriemi

Koncept spirály mlčení úzce souvisí s řadou teorií zabývajících se vlivem médií na společnost a rolí masových médií a masové komunikace v definování reality, konkrétně s teorií nastolování agendy (agenda setting), band-wagon efektem, kultivační teorií či mainstreamingem. Obecně jde o teorie, které médiím připisují roli v procesu socializace, sociální kontroly, podpory statu quo a inhibice sociální změny.

Teorie agenda setting

Teorie agenda setting (Maxwell McCombs a Donald Shaw) se s teorií spirály mlčení shoduje v předpokladu dlouhodobého nepřímého účinku médií na společnost/jedince. Zatímco spirála mlčení předpokládá, že média mají schopnost ovládat jedincovu ochotu veřejně vyjadřovat a zastávat názory, teorie agenda setting tvrdí, že média mohou ovlivňovat agendu veřejné komunikace, tedy to, která témata jsou lidmi vnímána jako důležitá a která nikoli.

Teorie kultivační analýzy

Teorie kultivační analýzy (George Gerbner) má se spirálou mlčení společný předpoklad, že média působí na pozorování a vnímání světa jedincem, že ovlivňují jeho psychiku. Zatímco spirála mlčení spatřuje podstatu tohoto jevu v neustálém pozorování světa jedincem a vyhodnocování toho, které názory jsou ve společnosti dominantní, vhodné či přijatelné, kultivační teorie předpokládá, že mediální obsahy (např. ty zobrazující násilí) mohou ovlivňovat samotný způsob vnímání a zvýznamňování světa jedincem.

Band-wagon efekt

Efekt band-wagonningu (Paul Felix Lazarsfeld) se stejně jako spirála mlčení věnuje vztahu názorů jedince a (domněle) většinových názorů ve společnosti. Liší se však v předpokládaném chování jedince s (domněle) marginálním názorem. Zatímco v intencích spirály mlčení jedinec svůj názor nemění, pouze jej veřejně nevyjadřuje, podle band-wagon efektu jedinec svůj názor mění, připojuje se k dominantnímu proudu a podléhá skupinovému chování či názorům (každý chce přece „jet na vagoně s vítězi“). A protože se názorová změna děje většinou až na poslední chvíli – například v případě voleb – bývá tento efekt označován také jako last minute-swing.

Mainstreaming

Úzce spojena je spirála mlčení také s mainstreamingem. Jde vlastně o dvě strany téhož procesu. Termínem mainsgtreaming se označuje homogenizace obsahů masových médií, která vede k názorové a hodnotové nivelizaci společnosti (respektive příjemců masmediálních obsahů). Lze tak říci, že mainstreaming (vysílání a příjem homogenizovaných, nivelizovaných mediálních obsahů) podporuje spirálu mlčení, tedy přinejmenším zdánlivou unifikaci názorů. Výsledkem (v intencích kritické teorie médií pak cílem) je vytváření předvídatelné a snáze ovladatelné unifikované společnosti.

Testování spirály mlčení v praxi

Testování platnosti teorie spirály mlčení v praxi je velmi obtížné, přesto lze takové výzkumy najít (Šubrt 1998, 37–40). Prováděla je např. sama Noelle-Neumannová, a to pomocí tzv. železničního testu (ochota vyjadřovat názory ve vlakovém kupé sdíleném s cizími lidmi) a tzv. výhružného testu (simulace izolační hrozby během dotazování) (Šubrt 1998, 37–38). Další výzkumy na toto téma prováděl Solomon Asch. V tomto případě měl účastník výzkumu určit mezi různými úsečkami dvě, které mají stejnou délku. Odpovídal však až po falešných účastnících, kteří byli Aschovými spolupracovníky a schválně odpovídali špatně. Velká část skutečných účastníků pak raději také odpovídala chybně. Z toho Asch vyvozuje, že v souladu s teorií spirály mlčení se probanti raději mýlili, jen aby zůstali konformní.

Bibliografie

  • McCombs, Maxwell. 2009. Agenda setting: nastolování agendy – masová média a veřejné mínění. Praha: Portál.
  • McQuail, Denis. 2002. Úvod do teorie masové komunikace. 2. vydání. Praha: Portál.
  • McQuail, Denis. 2009. Úvod do teorie masové komunikace. 4. vydání. Praha: Portál.
  • Reifová, Irena a kol. 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.
  • Šubrt, Jiří a kol. 1998. Kapitoly ze sociologie veřejného mínění. Teorie a výzkum. Praha: Karolinum.
  • Vybíral, Zbyněk. 2005. Psychologie komunikace. Praha: Portál.


Autorka hesla


Zdenka Burešová (2014)


Garant hesla


Marek Nagy


Jak citovat heslo „Spirála mlčení“


Burešová, Zdenka. 2014. „Spirála mlčení.“ Encyklopedie lingvistiky, ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Spir%C3%A1la_ml%C4%8Den%C3%AD

Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Nástroje